Ztráta sebe sama

Posledních pár dní jsem docela přemýšlela nad jednou věcí a potřebuju se z toho vypsat. Třeba je na tom někdo stejně jako já a pomůže mu to. Předem říkám, že tohle je proud mých myšlenek a ne připravovaný článek a podle toho to taky vypadá.

Jsem po rozchodu, opět. Potřetí v životě a to všechno během jednoho roku. Každý z nich jsem prožívala špatně, i když každý v jiném ohledu a pořád myslím na to, co jsem udělala špatně a proč se to stalo. První rozchod je mi jasný a nespadá do stejné kategorie jako ty další dva, takže ten do úvahy moc nezahrnuju, ale ty další dva? Tak nějak mi dochází, že měly v podstatě stejnou příčinu, i když se pokaždé projevila jinak v mém chování.

V jednom případě jsem se na toho kluka upnula a viděla ho jako boha, jako kdyby byl něco mnohem víc než já sama a tak jsem to cítila už od začátku. V tom druhém jsem si připadala rovnocenná, ale něco se stalo a já začala být strašně hádavá, hledat chyby a vyčítat spoustu maličkostí. Ale tohle všechno byly jenom projevy té skutečné příčiny. Ztratila jsem sama sebe, přestala jsem si sama sebe vážit a mít se ráda. V tom prvním případě to bylo hned na začátku, v tom druhém jsem se ztratila po cestě.

Je důležité říct, že mí partneři za to nemůžou. Je (nebo spíš byl) to můj problém a můj přístup ke mně samotné. Jednak jsem stavěla na pomyslný piedestal je a ne sebe, brala jsem je jako velmi výjimečné a jednak jsem si asi nedokázala odpustit chyby, které jsem udělala a měla se ráda méně, bohužel. Takže vlastně je dobře, že se to stalo, i když to bolelo a někdy pořád bolí. Protože bez toho bych nikdy neměla důvod podívat se do svého nitra a začít pořádně rozvíjet lásku sama k sobě, protože tak jak miluju sama sebe, tak miluju i ostatní.

A vzešlo z toho ještě jedno moc důležité vědomí. Už nikdy nedovolím nikomu, aby se mnou kýval, ať už by to dělal vědomě nebo ne. Už nikdy nedovolím, abych kvůli někomu jinému ztratila sebe samu, protože právě nesebeláska je to, co ničí vztahy (a nejen ty partnerské), ať už se navenek projeví vztekem, hledáním chyb na druhém, pocitem méněcennosti nebo jakkoliv jinak. Vždycky to začíná u nás a u toho, jestli se máme nebo nemáme rádi. Upřímně, ještě teď, když to píšu, tak je mi do pláče, protože jsem teprve ještě na začátku té cesty, ale hlavní je, že mě to donutilo vůbec začít. Už mě nebaví ukazování na ostatní a role chudinky, můj život je moje zodpovědnost a jaký si ho udělám, takový jej budu mít a to platí pro každého člověka 🙂

Doporučené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.