Vyhazov

Dlouho jsem přemýšlela, jak tenhle článek pojmenuju a nakonec jsem skončila na tomhle prostém názvu, který přesně vypovídá o obsahu dnešního článku, i když nejde o vyhazov z práce jako takové.

Vlastně je to příběh o tom, jak jsem byla vyhozena z postu táborové vedoucí proto, že jsem hlavnímu vedoucímu připomněla, že není neomylný a svatý a ještě z jednoho důvodu, ale to je jen moje domněnka a tu zmíním až na konci.

NEkomunikace

Tou to celé začalo. Dva dny před koncem ledna, tedy 29. 1., mi bylo řečeno, že je víceméně nutné, abych do 31. 1. dala vědět, jestli teda pojedu. Tedy jsem měla potvrdit termín na přelomu července a srpna, přičemž jsem neměla ještě ani ponětí, co v létě budu nebo nebudu dělat. No nic, přizpůsobila jsem se, termín potvrdila a k tomu položila ještě dotaz ohledně toho, jestli nepotřebujeme ještě nějaké vedoucí, protože to by přece mělo vedení už vědět, když jsme teda MUSELI potvrdit termín do konce ledna. Moje zpráva byla doručená, byla i přečtená a… nic. Prostě vůbec nic, žádná odpověď. Ani třeba ve stylu ať počkám, že se to ještě neví.

Tohle mě nebaví

Tak přesně tohle jsem napsala po 2 dnech bez odpovědi. Že mě nekomunikace s vedením nebaví a jestli se se mnou nikdo bavit nechce, tak tedy nejedu. Odpověď? Během 10 minut. Prý jsem nezdvořilá, počet vedoucích se musí probrat (o čemž pochybuji, když jsme to všichni potvrdili nebo nepotvrdili) a netrpělivost není dobrá vlastnost. Na tyhle výchovné kecy jsem neměla, tak jsem slušně odpověděla, že nechat člověka čekat jako blbečka taky není zrovna zdvořilé a vychovávat ostatní, když má sám máslo na hlavě, už vůbec ne. Ups, šlápla jsem na jeho chlapské ego.

Vyhazov

Šlápnutí se projevilo hned v další zprávě, která hlásala, že si tedy najdou jiné vedoucí a ať se mám. Bože jak já jsem se začala smát 😀 Na to prostě nešlo reagovat jinak. Představte si 31 letého chlapa, který si o sobě myslí, jaký je vzor ctností a pak, když se někdo ozve, se zachová jako uražený puberťák. Vlastně mi to zase tak nevadí, budou mi chybět děti, které znám a jezdí pravidelně, ale nekomunikující a vedení a systém, kdy nevíte do poslední chvíle skoro nic, opravdu ne.

A moje domněnka?

Moje domněnka je ta, že z části to bylo tím, že jsem tohoto člověka odmítla. Celé 2 roky jsem ho v podstatě posílala někam a vzniklo i pár nepříjemných situací, kdy jsem se například na táboře stěhovala do jiného stanu, protože jsem ho našla spát ve své posteli – mimochodem, přijde vám tohle normální? No a když jsem pocuchala jeho ješitnost, tak už byla asi jen otázka času, kdy si najde záminku, abych tam jako vedoucí skončila.

No, dejte mi vědět, jestli máte nějakou podobnou zkušenost, i když doufám, že ne. 

Doporučené

4 komentáře

  1. Něco z mého života mi to připomíná, holt s lidma je to někdy na hlavu.
    No co, jestli se to táhlo dlouho, ani nemáš čeho litovat.

    1. Jak říkám, je mi líto těch zážitků a i toho, že už neuvidím ty děti, protože jsou prostě z různých koutů republiky a tak. Nemrzí mě, že už mě nikdo nebude uhánět s tím, že si myslel, že se spolu na táboře vyspíme… to se mi tehdy udělalo dost nevolno

      1. Rozumím ti.
        Učila jsem ve škole, kde byl naprosto příšerný přístup vedení. Nebýt těch skvělých dětí, utekla bych mnohem dřív, než jsem utekla…

        1. Jooo… ten článek jsem četla, to si pamatuju. Hrozně jsem tě obdivovala a obdivuju, žes to tak dlouho vydržela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..