Víra

Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli jsem věřící a přitom bych o tom tak ráda povídala. No a tak jsem se rozhodla o tom napsat 😀

Takže ano, svým způsobem jsem věřící, akorát možná trochu jinak. Štve mě, jak je zobrazován Bůh, protože když si to zadáte do Googlu, vyskočí na vás obrázky osoby a to já prostě neberu, přijde mi to hloupé. Podle mě je Bůh prostě energie. Milující energie, která je součástí všeho a všech a která nám splní vše, pokud tomu uvěříme a to jak to dobré, tak to špatné, volba je na nás. Podobné prostě přitahuje podobné. Bůh není dědeček, co sedí někde na obláčku, kouká na vás a píše někam na tabuli váš osud. Co na té tabuli bude, to je na vás, ta energie vám v tom jen pomůže a to oběma směry – k dobru i ke zlu.

A přesně z výše zmíněného důvodu tu milující energii nenazývám Bohem, ale nazývám ji Vesmírem. Pro lidi je to tak lépe pochopitelné, ačkoliv podstata je úplně stejná. Taky si myslím, že plané modlitby nemají smysl. To, co je tím skutečným hybatelem, není modlitba samotná, ale víra v to, že bude vyslyšena a naplněna.

Od doby, co se můj život začal ubírat tímhle směrem, pozoruju změny, které se mi moc líbí. Jasně, pořád ještě se umím pořádně vzteknout, ale spoustu věcí jsem schopna brát s nadhledem a oprostit se od pocitu vzteku velmi rychle, protože vím, že čím víc vzteklá budu, tím víc bude situací, které mě vzteklou udělají a to nechci. A jakmile se snažím zůstat v pohodě, ta situace se většinou začne rychle obracet k lepšímu nebo mám alespoň mnohem lepší náladu, aniž bych třeba věděla, proč to tak najednou je.

Můj život je teď hodně o vděčnosti, mnohem víc si uvědomuju, co všechno mám a jaké super lidi mám kolem sebe. A jsem za to vděčná teď a užívám si to teď, protože nechci dojít do bodu, kdy budu litovat, že jsem něco brala jako samozřejmost. Až jednou budete naštvaní na celý svět, zkuste to. Zkuste si najít, za co jste vděční. Přišli jste o práci? Okej, ale máte třeba rodinu, kterou máte rádi a ona vás… někdo jiný třeba nemá nikoho. Nemáte to nejnovější a nejlepší auto? A co? Jednou ho mít můžete a do té doby se radujte z toho, že můžete chodit a běhat a nejste na invalidním vozíku.

Paradoxně mi přijde, že lidi, kteří padli na dno (na to opravdové dno, kdy neměli nikoho nebo třeba utekli smrti o vlásek a teď jsou doživotně postižení), jsou ti nejvděčnější a nejusměvavější. Naopak ti, co mají všeho s prominutím plnou prdel, si pořád na všechno stěžují a nemají dost. Není to smutné?

Závěr? Ano, jsem věřící, i když možná trochu jinak, než je běžné, ale to mi nebrání v tom, abych byla na svůj přístup k životu hrdá a snažila se jej předat (ne vnutit) dál.

Doporučené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.