Peklo jménem střední škola

Dneska jenom takové nedělní povídání. Jde o etapu v mém životě, které se nazývá střední škola…

Prvák

Přicházíme na novou školu, všechno oka. Mám tam jednu kamarádku ze základky, sedíme spolu a postupně se seznamujeme s dalšími lidmi. Hned první den se začala (a tím pádem i já) bavit se slečnou, která mi upřímně naháněla hrůzu, ale ty ostatní jsou fajn, tak třeba to klapne. Postupem času jsem se s tou děsivou slečnou začala hodně bavit a zjistila jsem, že je vlastně docela fajn. Prvák nám končí a já v tu dobu mám svého prvního přítele – katastrofa je na světě.

Druhák

Celé prázdniny jsem strávila s ním. Obecně jsme byli tak sami pro sebe a nikoho jiného jsme moc nepotřebovali. CHYBA! Tím, že jsem se odstřihla od kamarádek, se se mnou postupem roku přestaly bavit. Zůstala mi hlavně děsivá slečna, která nakonec není tak děsivá a je mou nejlepší kamarádkou a pak sporadicky další holky. Zčásti proto, že s nimi moc času netrávím, zčásti proto, že když už se bavíme, tak mluvím hlavně o příteli, což se žádné z nich do nekonečna nelíbí. Řekla bych, že i trochu proto, že v té době jsem přítele z naší party měla jako jediná. Pak taky proto, že jsem část roku trpěla úzkostmi a s nikým jsem se moc bavit nechtěla. Nemám jim za zlé, že tehdy to pro ně bylo těžké pochopit – nechtěla jsem to ani vysvětlovat, sama jsem pořádně nevěděla, o co jde. Nicméně i druhák jsem doklepala celkem v klidu.

Třeťák

Největší katastrofa. Na začátku roku zjišťuju, že je něco asi špatně, když se moje BFF (je to vlastně ještě pořád BFF??) rozhodla, že si sedne s někým jiným… v tom věku, ve kterém jsem byla? Brala jsem to jako děsnou zradu a začala jsem se uzavírat do sebe i před ostatními. Měla jsem pocit, že jsou tak nějak proti mně – taky že jsem měla pravdu. Naštěstí přišla nová holka, pro mě stará kamarádka ze ZŠ, která se mnou sedět chtěla a já se pak přesunula úplně k jiné partě lidí, čímž jsem si vysloužila další mínusové body. Postupem roku jsem se dozvěděla o pomluvách, o tom kdo a jak mě nazývá a tak dál. A všechno to na mě vysypala ta děsivá… Kudla do zad jako prase. Už jsem se s nimi nikdy bavit nechtěla. Třeťák končí a já už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu.

Čtvrťák

Ten se nese v duchu učení na maturitu, takže řeším to a na moc víc nemám čas. Z bývalé party se skoro s nikým nebavím. Pouze s jednou jedinou slečnou, která se mi férově k pomluvám přiznala, řekla mi, co přesně řekla a omluvila se mi. Ostatní beru jako pokrytce, protože přede mnou vždycky měly řeči, jak nemám být tak moc přímá a někdy i zlá a přitom se tak samy chovaly. Na rozdíl ode mě to ale bylo za zády. I přesto se spolu snažíme nějak vycházet a v podstatě dělat, že se nic nestalo. Hořká pachuť ale zůstala. Když je po všem, na maturitním plese nemůžu uvěřit, že to skončilo, že jsem konečně volná a že mám šanci začít znova. Že už ty lidi nikdy nemusím vidět. Neskutečně se mi ulevilo.

Teď

Cca dva a půl roku po tom všem se na to dívám už trochu jinak. Vidím i to, jaká jsem byla já. To, že jsem se na ně tak trochu vykašlala a popravdě i já jsem se chovala docela jako kráva. Řekněme si to upřímně – samu sebe potkat v 16, tak se asi profackuju. Takže vina byla tak 50 na 50. Nicméně pořád jim nemůžu odpustit tu faleš. Abyste pochopili, já to mám nastaveno tak, že pokud někoho nemám ráda, tak ten dotyčný to moc dobře ví. Nehraju si na to, že jsme mega kamarádi a velmi ráda si s lidmi vyříkávám věci na rovinu a cením, když to oni mají stejně. Proto mám tak ráda své nynější kamarády, kteří nemají nejmenší problém mi říct: “Hele brzdi už, teď už se chováš jako blbka.” Samozřejmě ve vší slušnosti. Neživím v sobě nějakou zášť, to ne, jen nezapomínám, ale žádné z nich se rozhodně třeba nemstím, nepomlouvám je ani nic podobného. Prostě a jednoduše nemám zájem se s nimi ještě někdy kontaktovat, i když příležitosti byly. Pouze s tou jednou jedinou upřímnou se sem tam potkám na výšce a mám z toho dobrý pocit.

A co vy a střední? Taky jste si prožili dramata a chovali se jako pitomci nebo jste propluli s lehkostí? 🙂

Doporučené

2 komentáře

  1. Osmiletý gympl byl emocionální horor. Pořád řešit, kdo se s kým (ne)baví, kdo se zrovna pomlouvá, kdo se s kým (ne)vyspal… Upřímně řečeno se mi dost ulevilo, když nemusím každý den mezi patnáctiletá děcka, která řešila, že jsem měla blog, anebo sledovala Prague burlesque na Instagramu… Na druhou stranu se mi po tom i maličko stýská. Ale připisuju to osamělosti plynoucí z koronasituace 😀

    1. Naprosto rozumím té úlevě. Pořád řešit spoustu emocionálního bahna člověka prostě dost potopí.
      Popravdě, já si pořádně neumím najít kamarády ani ve třídě na VŠ. Bude to asi tím, že si své přátele opravdu vybírám a lidi ve třídě jsou pro mě prostě lidi, u kterých se sice tak nějak očekává sociální interakce, ale většinou není o co stát. Ne že by nebyli fajn, ale tak úplně mi nesedí jejich povahy a ta moje zase jim 😀 Proto mám kamarády všude jinde, jen na škole prostě ne.
      Co se korony týče, modlím se, aby už to skončilo a mohli jsme se zas všichni vídat naživo co nejčastěji 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..