Když vás zamknou na latríně

Tak tohle je naprosto bezvadný příběh, který mi ale v tu chvíli, kdy se stal, vůbec skvělý ani vtipný nepřišel. Aneb o tom, jak mě spoluvedoucí zamknul v noci na latríně.

Já nevím. Někdy mám takový dojem, že se mi stávají věci, které se prostě můžou stát jen mně a nikomu jinému. Dnešní příběh je o jedné z nich.

To jsme tak na táboře už skončili večerní BOPO (BOjová POrada) a začali jsme si povídat, popíjet a prostě dělat všechno to, na co přes s dětmi není čas. Z celkového počtu cca 20 nás nakonec zůstalo tak 5 a i my jsme se postupně rozhodli jít si lehnout. No a tady nastává bod zlomu – musela jsem si ještě odskočit.

Na latrínách je samozřejmě v noci tma, takže si buď svítíte nebo se orientujete po paměti a po sluchu. No a tak poslouchám a slyším, že si šel odskočit ještě někdo, což by mi bylo úplně fuk, kdyby mi pak, když jsem chtěla jít ven, šly otevřít dveře. Došlo mi velice rychle, že ten dotyčný mě tam zamknul a pomoci se asi těžko dovolám. Ha ha, legrace, ale co teď? Na vyražení dveří jsem neměla dostatečnou sílu, na vykopnutí taky ne, holt to kluci navrtali fakt dobře. Takže jsem se jala dostat ven vrchem.

Abyste rozuměli, naše táborové latríny stojí všechny na jednom základu a je jich 5 vedle sebe, tudíž mají i jednu střechu, pod kterou je mezi jednotlivými kabinkami trochu prostoru ve tvaru trojúhelníku. S adrenalinem v krvi se mi zdálo, že se tam prostě musím vejít. Takže jsem se do toho pustila.

Větší gymnastický výkon jsem v životě nepředvedla. Nejdřív jsem si musela stoupnout na desku, kde normálně člověk sedí. Okej, nejjednodušší část máme za sebou, díra je teď tak zhruba ve výšce mojí hlavy a bude to fakt natěsno, takže nepřipadá v úvahu, že bych lezla hlavou napřed. Takže nejdřív jedna noha nahoru (do výšky, kam bych ji jinak v životě nedala), zapřít se rukama na druhé straně, teď druhá noha. Bezva, visím 2 metry nad zemí opřená jen o nárty a dlaně, docela se mi propadají záda. Začínám se pozpátku soukat do vedlejší kabinky a najednou zásek… Velikost mého hrudníku bude asi ten zásadní problém. Dobře, zalézt zpátky, sundat podprsenku a znova. V tuhle chvíli už skoro brečím, ale nevzdávám se. Opět už mám zadek a půl trupu v kabince, kde chci být a opět zásek, teď už ale nemám jinou možnost, než se tam procpat, protože do rána tu být nechci a na to, abych to teď vzdala, jsem si prožila už příliš bolestivých věcí. Takže se tam silou (z velké časti silou vůle, protože to fakt bolelo jako čert) procpu, skončím konečně nohama na zemi a jdu zpátky do tábora.

No, o 5 minut později jsem se ze šoku a poklesu adrenalinu, což uvolnilo prostor jiným pocitům, rozbrečela ve zdravotnickém stanu, dostala jsem mast a doprovod při vyřizování účtů s viníkem. Toho jsme nakonec našli během chvilky a víte, co jsem se dověděla? Že si chudák myslel, že mě odemknul… Pak se mi taky ještě dva dny omlouval.

Pravá půlka břicha dobrý, levá trochu horší. Zůstalo mi to tam asi měsíc 😀

Takže nakonec jsem skončila s modřinami na trupu, nohou a rukou, s pocitem, že se prostě nemůžu zlobit a ve finále i s vtipnou historkou, kterou jsem vám tu mohla povyprávět.

Na letošní tábor opravdu nezapomenu. Nejen kvůli tomuto, ale je to jeden z hlavních bodů.

A co vy? Máte taky nějakou takovou historku, která vám přijde vtipná až teď, po nějakém čase?

Doporučené

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..