Když se zamiluješ blbě

Tohle prostě ani jinak nazvat nejde. Dobře, možná místo „zamiluješ” by mohlo být „zakoukáš” nebo tak něco, protože zamilovanost každý definuje jinak, ale to je fuk. Jenom se z toho chci vypsat a tak nějak to asi celé sama pro sebe uzavřít, plus vám předat jednu myšlenku. Mimochodem, ten dotyčný a pár mých přátel čtou můj blog, takže tímto je zdravím.

Začalo to na oslavě Silvestra, kdy jsem začala pokukovat po jednom klukovi, popovídali jsme si a bylo to celkem fajn, ale nebyla jsem zvyklá ho moc vídat, tak jsem to neřešila. Uběhl cca měsíc a jednu sobotu jsme jako obvykle šli s partou na karaoke. Tak jsem se nachystala a vyrazila jsem, když jsem dostala zprávu… Od něj… Ptal se, jestli dorazím. Když jsem to říkala svému nejlepšímu kamarádovi, tak z legrace prohodil, že mě balí. Netušila jsem, jak moc má pravdu, tak jsem se zasmála, řekla jsem, že asi těžko a tím to skončilo.

O čtyři hodiny později tančil se mnou v náruči a byla i první pusa. Asi si umíte představit, že jsem lítala na obláčku. Upřímně, ráda bych sem dala i nějaké fotky, ale s ohledem na jeho soukromí a tak dál, to bohužel udělat nemůžu.

Tahle story pokračovala přibližně nějaký měsíc, kdy se samozřejmě stalo pár věcí, ale ty pro ten příběh nejsou podstatné. No a pak přišel jeho školní ples, kde se stalo to, že mi řekl, že na vztah teď nemá čas a že to radši ukončíme (podotýkám, že to bylo asi ve dvě ráno). Řeknu to upřímně, rozbrečela jsem se, pak jsem se nadechla, vydechla a řekla mu, že si o tom ještě promluvíme až bude lepší příležitost a nějak to celé uzavřeme. Tak se taky stalo, ale mně se tomu tak nějak pořád nechtělo věřit. Měla jsem ho ráda a nechtěla jsem to jen tak položit.

Pak jsem si doma uspořádala oslavu, kde jsem pozvala jenom pár nejbližších kamarádů a po ní už jsem opravdu nevěděla, co si mám myslet. Byla jsem zamotaná snad ještě víc než předtím. Nutno, ale podotknout, že jsem opravdu spíše počítala s NE, i když jsem doufala v opak. Konkrétně tohle byl naprosto dokonalý příklad: „Doufej v to nejlepší, ale očekávej to nejhorší”.

Uběhl týden a kousek a nastal dnešek, což je pro mě takový trochu zlomový den. Už včera jsem byla taková nalomená, že to asi nebude mít smysl a dnešek mě v tom utvrdil. Konkrétně situace, kdy mi kamarád psal, jestli jsem viděla instagram (a tím myslel fotky s jinou slečnou) a já že jo. A pak ze mě vypadla ta úžasná věta: „A co myslíš? Že se tu z toho hroutím a brečím do polštáře?”

A pak nastala ta chvíle, kdy jsem si potvrdila, že to, co mě napadlo už dřív, bude pravda. Konkrétně jsem mu napsala přesně tohle: „On sám o sobě je sice krásný chlap (fakt, v realitě jsem snad ještě hezčího nepotkala) a je fajn, pokecáme si, ale já k sobě potřebuju někoho, kdo bude minimálně stejně střelený jako já a to on prostě nesplňuje a podle mě sám ze své povahy ani nikdy nebude”.

Tímto nechci dotyčného nijak shodit, to vůbec, jen chci abyste pochopili jednu věc, která vám bude možná někdy k užitku. Poslouchejte sami sebe, svoje srdce a svou mysl. Protože jestli se před někým bojíte být na 100 % sami sebou, protože by to nepochopil, myslel by si, že jste magor nebo prostě cokoliv, tak to není člověk pro vás. Nemusí to být (a často není) špatný člověk, ale nebudete s ním šťastní. A to je to hlavní ne?

Doporučené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.