Jak poznám, že jsem se dostal(a) z rozchodu?

Nejprve jsem se chtěla rozepisovat o tom, jak se člověk může dostat z rozchodu, co pomáhá a co nedělat. Pak jsem si to rozmyslela. Místo toho chci psát o tom, jak člověk pozná, že se z rozchodu dostal, konkrétně svou osobní zkušenost, protože něco takového jsem nikde nenašla a třeba to někomu pomůže.

V srpnu se mi rozpadl tříletý vztah. Ač nerada, tak musím říct, že jako první přišla úleva z toho, že to ex-přítel rozhodl za nás za oba (ano, v tomhle jsem trochu zbabělec a nerada ze svého života škrtám lidi, ke kterým mám nějaký hlubší vztah, i kdyby to tisíckrát nefungovalo nebo cokoliv). Cca první 3 týdny jsem strávila střídavě v slzách, nadáváním na něj a tvrzením, že mi to je jedno. Snažila jsem se zabavit jinak a na něj zapomenout, moc mi to nešlo.

Následovala fáze, kdy jsem se dostala mezi úžasnou partu lidí a začala hledat sama sebe, respektive jsem se snažila zjistit, kdo jsem po rozchodu a jestli mi to tak vyhovuje, ex šel na chvilku bokem, ale ještě stále jsem to v sobě neměla úplně dořešené. Dvakrát nastala situace, kdy jsem si byla jistá, že už to je za mnou a týden na to jsem skončila v slzavém údolí a s tím, jaký jsem idiot, že jsem o něj přišla. Tak jsem se rozhodla to přestat tvrdit a nechat tomu volný průběh. Bylo to asi to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla udělat.

Nevím přesně, za jak dlouhou dobu přišlo to finální osvobození od starého vztahu, ale řekla bych, že to byly přibližně 3 měsíce a něco. Za to ale přesně vím, situaci, kdy to přišlo, dokonce i vím, jakou písničku jsem tehdy poslouchala a kde jsem šla, ale to není až tak podstatné, důležitá je ta myšlenka, která mi přišla do hlavy. Byl to moment, kdy jsem si uvědomila, že obejmout se a říct si: Tak jo, nevyšlo nám to, ale nebudeme na sebe hnusní, je to za námi a můžeme se normálně bavit., by mi přineslo daleko větší štěstí, než kdybych ho mohla třeba políbit. Tehdy jsem věděla, že už je to definitivně za mnou.

Té situace jsem se sice nedočkala a asi už ani nikdy nedočkám, ale důležité je, že to vím. Netrápí mě, že to nejspíš nepřijde, protože v sobě nechci živit zlobu nebo falešné naděje a tím se dělat nešťastnou. A kdyby to náhodou přišlo, budu aspoň o to šťastnější, že se nám takového stavu podařilo dosáhnout a já můžu mít zpátky v životě skvělého člověka, se kterým jsme si sice nebyli souzeni, ale pořád jsme schopni být přáteli a třeba si pomoct, pokecat a tak dál.

A poslední důležitá věc, pro všechny, kteří si něčím podobným momentálně prochází: Netlačte na to a nesnažte se zbytečně analyzovat, jestli už je to za vámi nebo ne. Až bude, stoprocentně to poznáte 🙂

Doporučené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.