Dlouho jsem přemýšlela, jak tenhle článek pojmenuju a nakonec jsem skončila na tomhle prostém názvu, který přesně vypovídá o obsahu dnešního článku, i když nejde o vyhazov z práce jako takové.

Dneska jenom takové nedělní povídání. Jde o etapu v mém životě, které se nazývá střední škola…

Tak tohle je naprosto bezvadný příběh, který mi ale v tu chvíli, kdy se stal, vůbec skvělý ani vtipný nepřišel. Aneb o tom, jak mě spoluvedoucí zamknul v noci na latríně.

Tohle téma mě napadlo pár víkendů zpátky, kdy se mi stala jedna taková věc a já si řekla: AHA, tak tady je ta moje hranice. Tady je to místo, za které už nedovolím nikomu jít bez následků, protože si vážím sama sebe.

No tak se zas jdu jednou vypovídat. Dneska o tom, jak dokáže být Vesmír někdy velmi ironický a o tom, jak už mi to přijde spíš vtipné, než cokoliv jiného.

Tohle prostě ani jinak nazvat nejde. Dobře, možná místo „zamiluješ” by mohlo být „zakoukáš” nebo tak něco, protože zamilovanost každý definuje jinak, ale to je fuk. Jenom se z toho chci vypsat a tak nějak to asi celé sama pro sebe uzavřít, plus vám předat jednu myšlenku. Mimochodem, ten dotyčný a pár mých přátel čtou můj blog, takže tímto je zdravím.

Minulou středu jsme se s nejlepším kamarádem a ještě jednou kamarádkou sebrali a rozhodli jsme se, že si půjdeme posedět do čajovny, podrbat ostatní lidi a tak. To jsme ještě netušili, že se nám přihodí dvě úsměvné situace, o které se s vámi dneska chci podělit.