Drby a pomluvy

Kdo z nás to nezažil? Žijete si ve svém super světě a najednou se začne něco dít, něco špatného. Pár týdnů/měsíců to bublá a pak to najednou bouchne. Jo, právě jste zjistili, že lidi, které jste považovali za své přátele vás pomlouvají za zády a jeden z nich už to nevydržel a vmetl vám to do obličeje. Tohle se sice týká spíše holek, ale věřím, že jsou i kluci, kteří to zažili. A jak to bylo u mě? To vám dneska povím.

Stalo se to asi před rokem a půl. Moje tehdejší nejlepší kamarádka se začala chovat divně, byla na mě neustále protivná a hnusná. Možná to začalo už na konci prváku, kdy jsem si našla přítele a začala 90 % času trávit s ním, ale myslím, že to je naprosto normální a kamarádka by to měla pochopit. Aspoň já to u ní pochopila. Nicméně zpět k příběhu.

Ve třeťáku někdy na přelomu podzimu a zimy už byl tlak na 9,5/10 a všechno to bouchlo jednoho krásného (myšleno zcela vážně, později vysvětlím proč) dne, kdy jsme se rozhodli, že si se spolužáky navzájem pomůžeme s úkolem do semináře. Následující část se celá odehrává na chatu. Okamžitě začala pyskovat, že se toho účastnit nebude a že jsme líní a kdesi cosi. Odpověděla jsem jí, že nemusí být hned zlá (myšleno jako protivná), na což mi odpověděla, až večer, když jsem se vracela z tréninku.

Pohádaly jsme se jako psi, protože i když jsem u toho psaní brečela, protože mi to ubližovalo, tak na hlavu jsem si prostě srát nenechala. Druhý den jsem nešla do školy a byla jsem doma. Už nikdy jsem je nechtěla vidět, protože jsem věděla, že mě pomlouvaly všechny. A doteď si o nich tak trochu myslím své, i když se normálně bavíme, protože mně nevadí, když proti mně někdo něco má, ale když mi to nedokáže říct do očí…

Pak se to nějak dalo dohromady a když na to koukám s odstupem, pár věcí bych svému tehdejšímu já řekla. Řekla bych si, že nemá cenu se z toho hroutit, protože takoví lidi jsou teď pro mě prostě ubožáci, že co nevidět získám lepší kamarádky a že nemá cenu se tím trápit dlouho, protože omluva nikdy nepřijde a chyby se prostě stávají.

A jak to je teď? No, momentálně se mnou posledních pár měsíců hraje hru: Bavím se s tebou (protože něco chci) – Nebavím se s tebou a jsem na tebe hnusná – Bavím se s tebou (protože ti vzápětí chci říct, že jsi kráva) a já už si řekla, že mě to nebaví, že takové lidi v životě nepotřebuju, nechci a že šancí už bylo až moc.

A co vy? Pomlouval vás někdy někdo? A jaká byla vaše reakce, když jste to zjistitli?

Doporučené

2 komentáře

  1. Často mi někdo říká „kdybys tak věděla, co se o tobě říká“ ale není schopen mi to sám říct. Ani co, ani kdo.. většinou se od toho dištancuje. Věřím, že špatný věci o mě říkají jen ti, se kterýma až tolik nekamarádím. Jejichž názor mi je ukradený. Jsem jiná, a hodlám zůstat sama sebou. Moji blízcí jsou upřímní. Naposledy mě zradila kamarádka na základní škole, ale ta doba je dávno za mnou.
    Myslím, že čím otevřenější jsou lidi vůči sobě, tím dřív poznají, jestli si můžou věřit.

    1. Ano ano, mluvíš mi z duše. O mnoho mi usnadnilo život, když jsem si začala uvědomovat, že lidi, co mě pomlouvají za zády jsou v dokonalé pozici na to, aby mi políbili zadek 😀 Mně třeba spousta lidí nemá rádo, protože říkám, co si myslím a někdy až moc bez servítků, ale co, kdo mě zná, ví, jaká jsem opravdu a to jsou pak praví přátelé. Ti kteří chápou a když to přeháním, řeknou to v klidu a hlavně do očí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *